Zastavení čtyřicáté první: místo potopení Titanicu

Titanic byl záoceánský parník, největší ve své době, který si užil slávy pouhých 5 dní. 10. dubna 1912 se vydal na svou první plavbu, aby se 15. dubna potopil. Z technických údajů uvedu jen pro nás laiky pochopitelnou délku: 269,1 metrů, šířku: 28,25 metrů a ponor (to je to, co má loď pod vodou): 10,54 metrů. Výška z paluby na hladinu moře: 18 metrů. Poháněly ho 3 lodní šrouby a mohl jet rychlostí 43 – 46 km/hodinu. Jako palivo mu sloužilo uhlí v 29 parních kotelch v 6 samostatných kotelnách.

Byl určený pro převoz cestujících a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou. Kapacita lodi byla až 2 603 cestujících, omezený počet kočárů nebo automobilů a 899 členů posádky. Loď měla být nejbezpečnější a naprosto nepotopitelnou díky systému 16 záplavových komor a zdvojenému dnu. Měla se udržet na hladině i v případě zaplavení až 4 vodotěsných komor současně.

Titanic byl vybaven palubním telefonním komunikačním systémem, knihovnou i holičstvím. Pro cestující první třídy byl k dispozici bazén, tělocvična, hřiště na squash, turecké lázně, elektrické lázně a Veranda Cafe. Společenské místnosti první třídy byly obloženy vyřezávaným dřevěným obložením, drahým nábytkem a dalšími dekoracemi. V dnešní době bychom za plavbu zaplatili za salónní kajutu: 128 000 USD; kajutu v první třídě: 4 400 USD; kajutu v druhé třídě: 1 900 USD a palubní lístek pro třetí třídu: 440–1170 USD. K dalšímu vybavení patřil prostor pro venčení psů, nemocnice s operačním sálem místo běžné lodní ošetřovny, mrazící skladiště řezaných květin, ubytovací prostory pro služebnictvo první třídy a jiné.

Na rozdíl od pečlivosti v zařizování luxusních prostor se při vybavování parníku záchrannými čluny společnost White Star nepochopitelně řídila technickými parametry nikoliv Titanicu, ale jeho sesterské lodi Olympic z roku 1911, kde počet cestujících nepřesáhl 1 100 osob. Výsledkem byla instalace pouze 20 záchranných člunů o celkové kapacitě 1 178 osob, což je zhruba 1/3 celkové kapacity Titanicu.

První, a zároveň i poslední plavba směřovala z anglického Southampton přes francouzský Cherbourg a irský Queenstown (Cobh) do amerického New Yorku. Na plavbu se Titanic vydal 10. dubna 1912 pod velením kapitána Edwarda J. Smithe.

Plavba probíhala bez komplikací, cestující 1. a 2. třídy si dopřávali komfortu poskytovanému lodní společností, jenž si zaplatili. Ale i o cestující 3. třídy bylo velmi dobře postaráno. To, co cestující nevěděli, a co bylo hlavně určeno pro kapitána a důstojníky Titanicu, byly zprávy o ledovém poli před nimi. Informace o výskytu ledu byly zaznamenány na mapě, důstojníci se ale shodli, že neleží v plánované trase plavby.

Velení Titanicu mělo dostatek informací o výskytu ledovců, ale se zprávami nebylo účelně nakládáno. Například zprávu z parníku Baltic kapitán Smith potvrdil, ale ponechal si ji u sebe a po obědě ji předal J. B. Ismayovi, řediteli společnosti. Ten si ji sice přečetl, ale pak na ni zapomněl. Zpráva se tak nedostala na kapitánský můstek k velícímu důstojníkovi.

V 22:15 se parník Californian dostal do ledového pole a jeho radista Cyril Evans se snažil Titanic varovat. Radista Titanicu jej však přerušil a v 23:35 Evans ukončil vysílání a šel spát. Titanic plul stále rychlostí kolem 39–41 km/h směrem k ledovcům. Pár minut po varování od Californianu hlídka zpozorovala mlžný opar před přídí (známka blízkosti ledovce, mlha navíc snižuje dohlednost) a třemi údery zvonce signalizovala „Předmět před lodí“. Od hlášení do kolize s ledovcem uplynulo 37 sekund.

Titanic měl velkou hmotnost a tedy i velkou setrvačnost, malé kormidlo, ledovec byl zpozorován pozdě a podle některých názorů 1. důstojník Murdoch po přijetí zprávy nevydal úplně správné povely. Ve skutečnosti Murdoch vydal povely zcela logické – vydal je tak, aby zabránil čelní srážce s neznámým předmětem – zcela dobře a chladnokrevně. To, že výsledné roztržení boku lodi bylo pro Titanik daleko více devastující než čelní náraz, je otázkou konstrukce lodi a nikoli chybných povelů důstojníka, který udělal vše pro záchranu lodi.

Murdoch byl také nejčastěji obviňován z celé katastrofy, ovšem neprávem. Jeho reakce vyhnutí se překážce byla přímo učebnicová – nedostatek času na takový manévr nebyl jeho chybou. Titanic narazil do ledovce pravým bokem hned za přídí. K nárazu došlo v okamžiku, kdy důstojník vydal povel ke zpětnému chodu strojů a vzápětí uzavřel vodotěsné přepážky. I když posádka a cestující nepocítili přímý náraz, ale pouze chvění lodi v průběhu 10 sekund, vznikla trhlina pod čarou ponoru, ale nad úrovní dvojitého dna, v délce 90 metrů, která zasahovala až do vodotěsné komory č. 6, zásobníku uhlí pro pátou kotelnu. Trhlina se táhla přibližně ve výšce 3 metrů nad kýlem.

Ihned po nárazu uzavřel 1. důstojník vodotěsné dveře v přepážkách jednotlivých komor. Komory však byly vodotěsné pouze mezi sebou, ale shora, směrem k palubám, tomu tak nebylo. Plnící se přední komory zatěžovaly trup lodi tak, že ten začal klesat přídí pod hladinu a voda se postupně začala přelévat do dalších komor přes horní hranu.

Prohlídka poškozené přídě přinesla zjištění, že Titanic nelze udržet na hladině ani při odčerpávání vody balastními čerpadly. Šéfkonstruktér Andrews odhadoval, že se loď udrží na hladině přibližně jednu až jednu a půl hodiny. Všichni cestující i posádka dostali záchranné vesty. Vzhledem k chladnému počasí a ledové vodě severního Atlantiku mohli cestující přežít pouze 5–10 minut, odolnější jedinci i minut 20.

V 00:30 se první čluny začaly plnit dětmi a ženami. Spouštění člunů se na Titanicu neobešlo bez potíží: nebylo posádkou nacvičeno a ani cestující, pod vlivem stále svítících světel na palubě, nechtěli nastupovat do člunů a ponořit se do tmy nad oceánem, a taktéž se některé manželské páry nechtěly rozdělit. Z Titanicu se ve člunech zachránilo 706 cestujících a členů posádky.

V 00:15 začali radisté Jack Phillips a Harold Bride vysílat mezinárodní nouzový signál „CQD“ i nový signál „SOS“. Jako první toto volání zachytil radista na parníku Carpathia. Carpathia byla nejbližší lodí, která mohla přispěchat na pomoc. Vzdálenost 58 mil (93 km) nemohla však překonat dříve než za 4 hodiny. V 00:26 žádali o pomoc parník Frankfurt. Sdělili mu, že se Titanic potápí. Lodě v dosahu odpověděly, že připlují na pomoc, ale žádná nebyla tak blízko, aby dosáhla Titanicu dříve, než se potopil. Jediným suchozemským místem, které zachytilo nouzové volání z Titanicu, byla radiová stanice Cape Race na Newfoundlandu.

Přibližně 130 minut po nárazu se začala voda přelévat ze šesté do sedmé komory. Kolem 02:10 se začala zvedat z vody záď a začaly se vynořovat lodní šrouby. Krátce poté se trup Titanicu rozlomil za polovinou délky trupu. Přední část šla okamžitě pod hladinu. Zadní část se po odlehčení na chvíli narovnala, ale jak se roztrženým trupem drala voda dovnitř, po chvíli se počala potápět a ve svislé poloze se ponořila.

15. dubna 1912 ve 02:20 zmizel Titanic pod hladinou.

Kapitán Carpathie si byl dobře vědom toho, co čeká cestující v ledové vodě, a udělal vše pro to, aby k nim dorazil co nejdříve, za což si vysloužil jak pochvalu, tak i kritiku za podstoupení přílišného rizika, neboť s lodí, jejíž maximální rychlost měla být 14 uzlů (26 km/h), prokličkoval ledovým polem a mezi krami rychlostí o více než 3 uzly vyšší. Ve 04:10, začali námořníci vyzvedávat první trosečníky.

Z celkového počtu přesahující 2 200 osob na palubě zahynulo kolem 1 500 osob. Hlavním důvodem bylo podchlazení ve studené vodě severního Atlantiku v blízkosti ledovců o teplotě okolo –2 °C.

Krátce po potopení Titanicu se objevily první snahy o jeho nalezení a vyzvednutí trupu. Hloubka v dané oblasti se ale pohybuje okolo čtyř kilometrů, takže tyto plány nebyly vzhledem k tehdejší technice realizovatelné.

První vážný pokus o nalezení vraku podnikl texaský naftař a multimilionář Jack Grimm v červenci 1980, neuspěl však ani tehdy, ani v žádném ze dvou dalších pokusů. Následoval jej oceánograf a geolog Robert D. Ballard, jehož expedice objevila první trosky 1. září 1985. Experti došli k názoru, že vrak nelze vyzvednout, protože je příliš poškozen korozí a při zvedání by se nutně rozpadl na kusy.

Později byl vrak navštíven ještě několikrát, v roce 1987 z něj francouzská výprava vyzvedla několik set předmětů, což se setkalo s hlubokým nesouhlasem zejména americké a britské veřejnosti, stále žijících účastníků katastrofy a příbuzných obětí. Francouzská expedice byla označena za vykradače hrobů a byly vzneseny požadavky, aby se Titanicu dostalo oficiálního prohlášení za hrob a památník neštěstí.

Pokud se vám bude zdát, že na hladině vidíte plout něco zajímavého, co by mohlo z Titanicu pocházet, raději to nechte být. Mohli byste být označeni za vandaly a stiženi kletbou mumie, která byla na lodi údajně převážena a o potopení se prý zasloužila.

K domovu nám zbývá necelých 4002 kilometrů, byla by škoda proti sobě poštvat nadpřirozené síly, ještě by na nás mohli vypustit Krakena!