Zastavení čtyřicáté čtvrté: Belgie

Skočili jsme rovnýma nohama do Francie, ale co je pro nás nějaká Francouzská nížina. Ještě večer jsme překročili hranice, protože dámy hnaly choutky na pralinky, a pány zase na originál Chimay pivko, které je prý chmelovité, krásně nahořklé, chuťově skvěle vyvážené a mocné – decentní kombinace čerstvého chmele a kvasnic zlepšuje dotek hořkosti, čistá chmelovitá chuť je maximálně uspokojující, navíc ta krásná pěnová čepice...

Belgie patří mezi království, přesná definice zní federativní konstituční monarchie. Není příliš hornatá, nejvyšší vrchol je v nadmořské výšce 694 m n. m. Domluvíte se tu holandsky, francouzsky a německy – Belgie vyhlásila svou nezávislost na Nizozemí až v roce 1830. Kromě Holandska Belgie sdílí hranice s Francií, Lucemburskem, Německem a Severním mořem. Pokud by se chtěli belgičané hromadně smočit, museli by se natěsnat na pobřeží dlouhé pouhých 66 kilometrů, nebo jet k sousedům.

Kulturně, politicky a sociologicky se Belgie skládá ze dvou velkých společenství, nizozemsky mluvících Vlámů a frankofonních Valonů; v zemi žije také menší německá komunita. Belgická federace se skládá ze 3 společenství, rozdělených podle jazykového principu – Vlámského (60 %), Francouzského (40 %) a Německojazyčného (1 %); a ze 3 regionů, rozčleněných podle principu územního – Vlámský (Flandry), Valonský a Region Brusel–hlavní město. Brusel, ve kterém žije 8 % obyvatel, je oficiálně bilingvní (francouzsko–nizozemský). Jak vlámština (belgická varianta nizozemštiny), tak belgická francouzština, vykazují drobné rozdíly ve slovní zásobě a sémantice oproti variantám užívaným v Nizozemsku a ve Francii. Francouzsky se hovoří převážně na jihu země, vlámsky na severu. Němčina se užívá na malé části území na východě Belgie.

V nejstarších dobách obývalo Belgii několik různých keltských kmenů. V dobách římské říše byly tyto kmeny označovány latinským slovem Belgae, tedy Belgové. Z genetického výzkumu však vyplývá, že dnešní Belgičané mají s dávnými Belgy pramálo společného.

Mezi první dobře zdokumentované události patří ovládnutí oblasti Římany v prvním století před naším letopočtem, v pátém století území osídlil germánský kmen Franků. V průběhu středověku se oblast postupně rozdrobila na množství feudálních států, nicméně ve 14. a 15. století řadu z nich sjednotili burgundští vévodové. Za Osmdesátileté války (1568–1648) si severní Nizozemí dokázalo uchovat nezávislost, ale jeho jižní část, dnešní Belgie, byla dobyta Španěly a připadla španělské, později rakouské větvi Habsburků. Na konci 18. století se Belgie nakrátko zmocnili Francouzi.

Roku 1815, po Napoleonově porážce u Waterloo, se Belgie stala součástí Spojeného království nizozemského, jako nárazníkový stát mezi Francií a Nizozemskem. Po 15 letech vypukla v bruselském operním divadle La Monnaie revoluce a Belgie se tak roku 1830 stala nezávislou a neutrální konstituční monarchií. Jako první belgický král usedl na trůn o rok později Leopold I.

Od 19. století více prosperovalo Valonsko s rozvinutým průmyslem i kulturou, Flandry byly kulturně i ekonomicky zaostalejší zemědělská země, kolem 60. let 20. století se však situace postupně otočila. V průběhu 20. století docházelo k různým třenicím mezi Vlámy a Valony. Po roce 2000 na vlámské straně snahy o úplné rozdělení Belgie zesílily. Hlavní překážkou rozdělení je dvojjazyčné hlavní město Brusel.

Geomorfologicky se Belgie dá rozdělit na 3 oblasti: pobřežní nížiny s písečnými dunami, úrodnou rovinu v centrální části Belgie, a na hornaté Ardenny na jihovýchodě země s nepříliš úrodnou půdou nevhodnou pro zemědělství.

Belgie dala světu několik jedinečných vynálezů, jako například:

Saxofon,

který vynalezl okolo roku 1840 belgický nástrojař, flétnista a klarinetista Adolphe Sax. Ačkoliv saxofony hned v několika velikostech zkonstruoval již na začátku 40. let 19. století, nástroj mu byl patentován až 28. června 1846, a to na 15 let. Nástroj byl poprvé představen veřejnosti na výstavě v Bruselu v roce 1841. Jednalo se o basový saxofon laděný v C.

Saxovým záměrem, jasně stanoveným v jeho spisech, bylo zkonstruovat zcela nový dechový nástroj, který by zněl dobře v nízkých polohách a který by kombinoval dobrou ovladatelnost dřevěných nástrojů s masivním a razantním tónem žesťových nástrojů.

Sax navrhl celkově 14 typů saxofonů, ale některé nebyly dodnes zkonstruovány. Nástroj byl původně navržen pro potřeby klasických symfonických orchestrů, skladatelé ho ale dlouhou dobu prakticky ignorovali; v menší míře se prosadil jen u vojenských kapel. Masově se rozšířil až od nástupu jazzu na přelomu 19. a 20. století. Saxofon je svými zvukovými vlastnostmi pro tento žánr daleko vhodnější než pro potřeby vážné hudby.

Waffle,

moučník z kynutého nebo nekynutého těsta, pečeného mezi dvěma železy s typickým mřížkováním. Podobně jako palačinky se konzumují samotné nebo polité marmeládou, čokoládovým krémem, šlehačkou apod.

Tintina,

komiksová postavička kladného hrdiny, který bezvýhradně bojuje zlu a bráni slabé. Nikdy se nerozčiluje, nejedná unáhleně, každou situaci si rozebere.

Vždy je označovaný jako Tintin, křestní jméno však neznáme. Rovněž se zdá být bez rodiny, není již teenagerem, ale ani úplně dospělým. Představuje se jako reportér, ale svou práci vykonává jen v první knize, když píše reportáže ze země Sovětů. Nikdy nenavazuje vztahy s ženami, které v jeho příbězích v podstatě ani nejsou přítomné, a když už, tak většinou jako staré či karikaturní postavy – např. Bianca Castafiore, slavná operní diva.

Je velmi inteligentní a vynalézavý, nadaný na cizí jazyky, často čte, na vše má odpověď. Má nezměrnou schopnost dedukce a je schopný vymyslet velmi netradiční lsti; často pracuje v přestrojení, umí velmi dobře řídit automobily, motorky, lokomotivy a bojová vozidla, jezdit na koni, kormidlovat loď, pilotovat letadlo a vůbec všechno, co kdy potřebuje. Přestože má hubenou postavu, je velmi silný a v osobním souboji vždy zvítězí. Je rovněž velmi dobrý plavec a střelec. Cvičí gymnastiku a později i jógu.

Uf.

Autorem je belgický kreslíř Hergé (civilním jménem Georges Remi).

a nakonec

belgické pralinky

Patent na vznik pralinek nemá žádná země, mnoho odborníků se však přiklání k původu belgickému. Současná podoba čokoládových pralinek je produktem minulého století. Původně byly za pralinky označovány mandle máčené v čokoládě, které si od svého kuchaře nechal v sedmáctém století připravovat generál Choiseul du Plessis-Praslina, proslulý labužník a gurmán.

Teprve na začátku dvacátého století se na pultech belgických čokoládoven začaly objevovat čokoládové bonbony, v nichž se ukrývaly sladké krémy, ovoce nebo oříšky. S tímto revolučním vynálezem údajně přišel belgický cukrář Jean Neuhaus, a záhy se dočkal velkého přivítání ze strany zákazníků.

K dokonalosti pak pralinky přivedl jiný cukrář, Hugo Asbach. Ten začal čokoládové bonbony plnit různými likéry a hlavně brandy. V té době se totiž neslušelo, aby dámy z vyšších kruhů pily na veřejnosti alkohol. Nápad spojit čokoládu právě s brandy se rychle rozšířil a stal se velmi oblíbeným. Vyřešil se tak nejen letitý spor vůči etiketě, ale zároveň vznikla tradice, která přetrvává dodnes.

Netrvalo to ani jedno století a čokoládové pralinky se dočkaly další revoluce. Tu teprve nedávno odstartoval čokoládový mág Dominique Persoon (samozřejmě Belgičan). Ten ve své cukrárně v Antverpách začal do pralinek jako náplně místo klasických ingrediencí přidávat neobvyklé suroviny, jako byly chilli papričky nebo avokádo. Dnes se však můžeme dočkat mnohem odvážnějších variant, v nichž nalezneme uzeného lososa, ústřice, či česnek.

Já osobně zůstanu u těch předrevolučních, pralinku s česnekem ani s lososem prosím v bonboniéře nechci.